Rozhovor s KARIN PAVLOSKOVOU nabitý dobrodružstvím!

KARIN PAVLOSKOVÁ
„Cestování nevyplývá z žádné situace, baví mě,“ říká Karin…

Praha, 11. října 2012 - Jak vystačit s rozpočtem 5 dolarů na dvě osoby a den? Jaký je klasický styl dávných mořeplavců, kterým Karin a Olda Karásek pluli? Jaké země jí učarovaly? A které naopak zklamaly? Co pro Karin znamenají uznání a ocenění? Jaký nejdramatičtější zážitek na moři zažila? A jaká jsou další NEJ Karin Pavloskové? Dočtete se v obsáhlém rozhovoru pro YMBSA…

A pokud se vám nechce číst, přijďte si Karin poslechnout a setkat se s ní už ve čtvrtek 18. října, kdy proběhne dlouho připravované neformální setkání spojené s promítáním! 

Proslula jste netradičním poznáváním světa. Cestovala jste pěšky, na kole, stopem, na lodi, či se psím spřežením. Procestovala jste Evropu, Aljašku, Kanadu, Grónsko, Patagonii, Tibet, Himaláje, na plachetnici jste přeplula Atlantský oceán, Tichý oceán a ostrovy severního Pacifiku, Indický oceán, jižní Atlantik a kolem Antarktidy… Vyplynulo to z momentální – nejen třeba finanční – situace, nebo vás vždy lákalo projít si kus světa pěšky, proplout právě na lodi, projet se psím spřežením atd.? 
Cestování u mě nevyplývá z žádné situace, baví mě. Čím jsem byla mladší, tím byla touha po poznání silnější. Nezáleželo mi na tom, že na cestu nemám peníze, nebo že s ní rodiče ani nikdo v mém okolí nesouhlasí. Už na konci gymplu jsme s kamarádkou podnikaly výpravy stopem po Evropě. Doma jsme nahlásily, že jedeme do Beskyd nebo do Tater a teprve po návratu přiznaly, že jsme byly třeba až ve Francii… Každopádně vždy mě lákaly především destinace s krásnou a nedotčenou přírodou, místa s obyvateli, kteří alespoň částečně žijí v souladu s ní. Z toho vyplývají také navštívená místa světa – od polárních krajů až po odlehlé končiny oceánů a jejich ostrovů.

Na plachetnici, devítimetrové O.K., jste pluli klasickým stylem dávných mořeplavců. Co si pod tím můžeme představit? Čím je tento způsob plavby charakteristický? 
Plachetnice O.K. byla pro mě prvním vstupem na oceán. Předtím jsem si udělala týdenní kapitánský kurz v Chorvatsku a pak jen hledala, která loď by plula přes Atlantik. Devítimetrové O.K. splňovalo nejen tento sen, ale lákalo mě hlavně tím, že jeho kapitán mluvil o přírodním stylu plavby. O tomto stylu se dá říct, že je i klasickým stylem dávných mořeplavců. Pluje se pouze na vítr, nafty jsme měli všehovšudy 40 litrů a motor se měl zapínat jenom v krizových situacích. Ty ale podle kapitána žádné nenastávaly… (úsměv). Vybaveni jsme byli pouze GPS přístrojem a sextantem, neměli jsme rádio ani VHF, ani žádné případné prostředky záchrany, kdyby se s námi na moři něco stalo. Loď neměla ani automatické kormidlo, takže při plavbě ve dvou lidech jsme se museli neustále střídat u kormidla – ve dne v noci po třech hodinách. Taková plavba zní hodně dobrodružně, ale ve skutečnosti je také velmi těžká. Když nefoukalo, stáli jsme týden i déle na místě, v horším případě nás táhly protiproudy jinam než jsme potřebovali. Náš finanční rozpočet byl pět dolarů na den na dvě osoby, takže si každý dokáže spočítat, jak skromně jsme museli vystačit plout…

Obeplula jste postupně celý svět. O svých cestách jste napsala i knihy. Kdy vás začaly plavby lákat? Resp. co bylo impulzem pro první – a následně opakovaná – vyplutí? 
Prvním impulzem byla plavba přes kanál Beagle v Jižní Americe v Ohňové zemi. Cestovala jsem tam sama a potřebovala jsem se nějak dostat z Argentiny do Chile, tak mě nenapadlo nic lepšího, než si „stopnout“ plachetnici. Odmalička mě lákalo zkusit právě toto poznávání světa a při jeho první realizaci mě nadchlo neskutečně. Hned po návratu jsem doma prohlásila, že budu kapitánkou, čemuž se při mém studiu medicíny tehdy všichni zasmáli. Od kapitánského kurzu a dalších plaveb mě ale nikdo neodradil. 
Jak už jsem se zmínila, první velká plavba byla přes Atlantik právě s O.K., lodí Oldy Karáska. Na tu jsem se dostala čistě náhodou, když jsem na internetovém serveru pro jachtaře hledala nějakou loď, která by plula právě přes oceán. Posádka Oldy tam tehdy shodou okolností hledala další posilu, a tak netrvalo dlouho, a už jsem plula taky. Nadšení z plavby – a dá se říct i životního stylu, který na moři při dlouhých cestách vedete – mě pak lákaly k návratům a dalšímu pokračování kolem světa.

První z vašich plaveb byla poměrně dramatická, často jste řadu týdnů žila ve velmi skromných a provizorních podmínkách… Nebála se vaše rodina, když jste se zmínila, že posádku budete tvořit v podstatě vy a důchodce Olda? 
Rodiče si asi vytrpěli hodně, táta byl tehdy i těžko nemocný a ležící, dalo by se říct, že jsem mámu svými odjezdy nechávala na „holičkách“. Bylo velmi těžké skutečně odjet a jít si za svým. Ale nakonec i oni pochopili, že svůj smysl mé výpravy našly. A nakonec byli tak šťastní, že jsem se jim v pořádku vrátila, že mi vše odpustili a byli hrdí, že jsem se nevzdala.

Ani ostatní členové posádky nebyli nejběžnějším námořnickým „vzorkem“. Jak na plavbu vzpomínáte? Co si v souvislosti s ní vybavíte? 
Když si vzpomenu na naše posádky, často se musím pousmát. Olda byl výjimečný kapitán i v tom, že bral na palubu, jak se říká kdekoho. Třeba už naše první cesta přes oceán – to jsme měli na palubě dokonce bezdomovce s malým pejskem. Musím ale říct, že čím atypičtější posádky jsme měli, tím lepší tým se vytvořil. Na Atlantik vzpomínám, co se týče posádek, nejraději. V kontrastu k padesátiletému tulákovi s pejskem jsme pluli i se sedmnáctiletým klučíkem z dosti bohaté rodiny, a když k tomu přidáte ještě navíc tehdy sedmdesátiletého kapitána, který si těsně před plavbou zlomil úrazem žebra, a mě, dalšího zelenáče na palubě, tak to byl myslím i zázrak, že jsme se do Karibiku tehdy dokodrcali – trvalo to pravda dva měsíce dosti krušné plavby…

Zůstala jste v kontaktu se svými spoluplaviteli (z různých plaveb)? 
Ano, s mnohými si píšu dodnes, a jsou to často výborná přátelství i zajímavé osudy lidí, které nějakým způsobem stále moře spojuje.

Plachetnice O.K. byla pro mě prvním vstupem na oceán...

Foto: archiv Karin Pavloskové

Byla jste v průběhu plaveb v kontaktu s rodinou a přáteli? Jak dlouho trvala vaše nejdelší plavba? A naopak nejkratší? 
Během první plavby jsme se domů ozvali až po dvou měsících. Přes Tichý oceán i severní Pacifik to trvalo někdy i tři měsíce, než jsme se dostali k nějakému telefonu. Stejně tak plavby bez přistání trvaly i tři měsíce. Tak dlouhá doba strávená na otevřeném moři byla dána bezpochyby tím, že jsme jednak měli hrozně pomalou lodičku, pluli jsme tak maximálně sto kilometrů denně, když se dařilo. No, a když nefoukalo, tak se nikdy nezapínal motor, takže se dlouho čekávalo, až začne foukat. 
Olda byl jako kapitán proslulý také tím, že nerad přistával, proto mu kolikrát nedělalo problém míjet ty a ty ostrovy s komentářem, jak je tam nebezpečné přistávat, a my se plácali na moři dál někam na ty „bezpečné“… (úsměv).

Jako první Češka jste postupně obeplula celý svět. Dostalo se vám v této souvislosti nějakého ocenění, zápisu do Guinessovy knihy rekordů nebo něco podobného? Stoupl respekt ze strany jiných mořeplavců? 
První Češka, která obeplula svět, emigrovala do Austrálie (Karin tedy náleží čestné druhé místo, pozn. L. Z.). Možná ze začátku plavby jsem měla tendence dokázat svět obeplout oficiálně – tak, aby člověk dostal i uznání od České asociace jachtařů a dalších organizací. Ale už samotný styl plavby, který jsem zvolila, se vymykal nějakým úředním potvrzením. Takže mě ona „organizovanost“ a s ní spojená hlášení o každé plavbě a přistáních brzy přešla. Jestli si ale něčeho velmi cením, pak je to uznání udělené za plavbu přes Indický oceán. Absolvovala jsem ji s kapitánem Petrem Mužíkem, mořeplavcem českého původu žijícím v Jižní Africe. Ztroskotali jsme s jeho lodí uprostřed Indického oceánu, na neobydlených ostrovech Chagos. Do lodi nám teklo a vše bylo zničené. Pluli jsme sami dva, přesto jsme ji dokázali provizorně a částečně spravit a doplout s tekoucí lodí až do Afriky, tedy dalších skoro šest tisíc kilometrů… Ten výkon považuju za největší ze všech svých na moři, protože jsem loď nenechala potopit a kapitána, jenž už měl také sedmdesát let, a ještě navíc rakovinu prostaty, neopustila, možnost jsem přitom měla. Obavy o život byly tehdy opravdu více než opodstatněné. Ale dokázali jsme se s lodí dostat do cíle. Za tuto plavbu dostal Petr v Africe spoustu ocenění, pro mě bylo nejkrásnější uznání od Jihoafrické královské asociace jachtařů. Následovaly i oficiální ceremonie na velvyslanectví a byla to velká sláva. Doma mi pak udělila i naše Česká asociace jachtařů ocenění „Osobnost roku“, bylo to v roce 2007.

V průběhu cest jste často působila jako dobrovolná lékařka. S jakými reakcemi u domorodého obyvatelstva jste se setkala? Jaké lékařské úkony jste nejčastěji prováděla? 
Proplouvali jsme oblastmi Tichého oceánu, kde je nedostatek lékařů. Proto jakákoliv dobrovolnická pomoc v nemocnicích je velmi vítána. Působila jsem takto na souostroví Tonga a v Mikronésii. V nemocnicích tam musí hrstka lékařů obstarat všechny možné obory, od pediatrie a gynekologie počínaje, až po menší chirurgické a neurologické výkony. Nejvíce mě ovšem naplňovalo léčení obyvatel na odlehlých ostrovech. Ti žijí bez jakékoli lékařské péče, zpravidla na ostrově funguje jakýsi zdravotní asistent se středoškolským vzděláním a ten si musí taky poradit, jak se říká se vším. Proto přítomnost lékařky v těchto lokalitách byla více než žádoucí. Naštěstí šlo často jen o banální ošetření a vyšetření, lidé už mě ale čekávali vždy na pláži ve frontách a byli velmi vděční, když jsem je prohlédla, cenili si i toho, že je léčila lékařka z Evropy… Samozřejmě i pobyt na ostrovech byl pro nás díky této mé aktivitě velmi příjemný. Nikde jsem dosud neviděla tolik šťastných a vděčných pacientů, byť jen za radu.

Nikde jsem dosud neviděla tolik šťastných a vděčných pacientů, byť jen za radu.

Foto: archiv Karin Pavloskové

Jak moc se váš život změnil po narození syna Štěpánka? Některé cestovatele od dobrodružných cest neodradí ani mateřství a rodičovství. Patříte do této skupiny? Pokud ano, máte partnerovu podporu? Je k vaší vášni shovívavý? 
Musím přiznat, že narozením syna se můj život a názory na cestování velmi změnily. Není už pro mě na prvním místě tak jako dříve. I když bych ráda vyjela, bez rodiny už si nedovedu představit někam cestovat. S tím se mění i styl cestování. Jezdíme hodně po naší a okolních zemích, sjíždíme vodu, chodíme po horách… Ale tak jak jsem si dříve myslela, že by bylo fajn vychovávat děti i na lodi, tak dneska už bych tam děti brala až starší a jen v rámci dovolené. Syn má skoro dva roky a vidím, jak miluje pohyb a své zázemí doma. Myslím, že na moři - na omezeném prostoru lodě - by nemohl být šťastný. Jednou jsme měli na lodi posádku se čtyřletým klučíkem a ten se celou dobu ptal, snad tisíckrát za den, kdy už tam budeme. Myslel tím ale svůj domov a kamarády tam. Jinak celou tu dovolenou dost protrpěl a rodiče s ním. Manžel je naštěstí také dobrodružného ražení, je to vodák a má také hodně zcestovaného po světě. Máme samozřejmě i plány na nějaké větší cesty, ale na dlouhé přeplavby oceánů už to nevidím, a ani by mě teď bez rodiny nelákaly.

Jaké země vás ještě lákají? Kam byste se (znovu) ráda podívala? 
Ráda bych se ještě vrátila do Grónska. Byla jsem tam celkově třikrát a z cest mi zůstalo mnoho krásných přátelství, která trvají dodnes. Jinak, abych pravdu řekla, nejkrásnějším místem na světě je pro mě hned po domově jedna dosud před turisty skrytá dolina ve Vysokých Tatrách. Tam se vracím nejraději.

Byla jste někdy v dospělém věku na pasivnější dovolené? Bavila vás? 
Ano, s mámou jsme hodně vyjížděly k moři na klasické dovolené nebo v zimě do Tater, a to i když už jsem byla po výšce. Užívala jsem si je taky, všude se dá najít i sportovnější vyžití a pak - člověk je hlavně rád že je se svým blízkým a splní i jeho sen.

Kdy jste si udělala kapitánské zkoušky? Byly náročné? Účastníte se jachtařských srazů?
Kapitánský kurz v Chorvatsku jsem si udělala, když mi bylo 25 let. Je dostupný každému, stačí pobýt týden na moři a naučit se základům jachtingu. Po složení zkoušek, které taky nejsou nijak těžké, účastníci obdrží mezinárodní průkaz, se kterým si mohou půjčovat lodě kdekoli na světě. Jenom na základě toho kurzu bych si loď ale já osobně nikdy nepůjčovala, protože člověk zná z plavby minimum. Co se týče jachtařských srazů, tak na pár z nich jsem byla, ale raději mám setkání jen tak mezi přáteli...

Foto: archiv Karin Pavloskové

NEJ KARIN PAVLOSKOVÉ

1. NEJ-silnější cestovatelský zážitek? 
Těžko říct, který vybrat, je jich spousta. Nejsilnější plavbou pro mě ale navždy zůstane výše zmiňovaná přeplavba Indického oceánu s Petrem Mužíkem.

2. NEJ-delší plavba? 
Na moři jsem strávila celkově tři roky, bylo to ale po ročních etapách. Rok jsme pluli z Kanárských ostrovů na souostroví Tonga ležící nad Novým Zélandem. Další rok trvala plavba z Tonga do Malajsie. Zbytek času jsem strávila v Indickém oceánu a při přeplavbě z Jižní Ameriky kolem Antarktidy do Jižní Afriky a při přeplavbě jižního Pacifiku mezi ostrovy Fiji, Vanuatu a Nová Kaledonie.

3. NEJ-kratší plavba?
Nejkratší plavbu má jachtař z jakéhokoli přístavu do přístavu jiného, nebo také od zátoky, kde se kotví volně, do zátoky jiné. Může trvat i jednu hodinu, když jsou lokality blízko sebe. Co se týče výprav, nejkratší byla ona první plavba v Jižní Americe. Ta trvala jeden den.

4. NEJ-dramatičtější plavba/zážitek? 
Nejhorší pro mě bylo kotvení v Malajsii. Neměli jsme tam mapy, a tak jsme za noci zakotvili blízko doků v dost nebezpečné vzdálenosti od železných pilotů, které jsme za sebou neviděli. Když se před naším probuzením rozpoutala na moři bouře a utrhla nám kotvu, táhlo nás to přímo pod piloty. Jen taktak jsme odtamtud unikli, trčely nám přímo nad zády. Nebýt nastartování motoru, který tehdy naskočil jako zázrakem, ačkoli jindy sotva škytl, už bychom tady nebyli. Byl to hrozný zážitek. Stejně tak hrozná byla noc, kdy jsme s Petrem Mužíkem ztroskotali na útesech.

5. NEJ-rozporuplnější zážitek spojený s plavbou? 
Možná kontrast mezi plavbou na malé plachetnici a na trojstěžníku, na kterém jsem plula kolem Antarktidy. Ačkoli i plavba na velké lodi měla být výcvikem námořníků, přesto ve mně zanechala i značnou pochybnost o smyslu veškerého cestování, hlavně co se týče předem zajištěných a organizovaných cest. Plavba byla nádherná, příroda přímo fascinující, ale na druhé straně jsme pluli místy, kde jsme byli již několikatisící návštěvníci toho roku a sen o posledním nedotčeném koutě světa se tam rozplýval na každém kroku. Tehdy poprvé jsem se vracela domů s tím, že jsem se asi nacestovala už více než dost a nějak už jsem v tomto životním stylu nemohla najít, co dál objevovat…

6. NEJ-pohodovější plavba? 
Krásná a skutečně jachtařská plavba s plnými plachtami vpřed byla s Petrem Mužíkem z Indonésie, než jsme se dostali na opuštěné ostrovy Chagos uprostřed Indického oceánu. Také moje poslední plavba v Tichomoří mezi ostrovy Fiji, Vanuatu a Nová Kaledonie byla nádherná a pohodová, ta se ale také odehrávala na zahraniční jachtě. Nemám nic proti českým plachetnicím, ale to, co jsem zažila s Oldou, se nedá srovnávat s úrovní a atmosférou, jakou jsem poznala na zahraničních jachtách. Bohužel, dostatek peněz je v jachtingu potřebný, a pokud nejsou, je to znát na každém kroku.

7. NEJ-nečekanější zážitek? 
Samé „nej“, o kterých bych si ani netroufala snít, že je můžu kdy zažít, mě čekaly v Grónsku - od výprav se psím spřežením až po život mezi rybáři, kdy denně nabíráte plné podběráky sardinek, nebo jezdíte po chladném moři na přeplněné sítě lososů, taháte z moře jednu rybu za druhou, jen tak na háček, několik týdnů strávíte mezi lovci sobů v opuštěné tundře, kde se nachodíte kilometry a kilometry a spíte pod širákem nebo ve stanech, ale domů se vracíte se spoustou úlovku, nad hlavou polární zář a kolem sebe tváře přátel, ozářené světlem z ohňů…

8. NEJ-smutnější? 
Nejsmutnější mi navždy zůstane návrat z plavby z Malajsie, kdy mě po roční plavbě doma čekal umírající táta. Doktoři ho už odepsali, ale on ještě vydržel počkat na můj návrat, chytil mě za ruku a ten den umřel.

9. NEJ-veselejší zážitek? 
Těch bylo také spoustu. Setkání s místními lidmi, štěstí při připlutí do krásných míst, různé komické situace, do kterých se dostává snad každý cestovatel… Možná trochu netradiční zážitek jsme měli, když jsme přeplouvali Atlantik. Onen tulák s pejskem, jmenoval se Angelo, mi tehdy celou dobu vykládal, jak se dokáže v cizině živit vybíráním kontejnerů. Údajně se tam z obchodů hází zabalené zboží s prošlou nebo procházející dobou trvanlivosti, které se ale dá ještě v pohodě jíst. Nejen že tím zbožím také zásobil naši loď na přeplavbu, ale ještě mě o svých slovech přesvědčil na vlastní oči při připlutí na Martinik. Kotvili jsme tam tehdy jako jedna z nejchudších lodí, ale my dva s Angelem jsme na palubu dotáhli snad deset kuřat „nakoupených“ v kontejneru za supermarketem. Olda tehdy pozval skoro polovinu přístavu na velkolepou „párty“. Cizinci si pošmakovali a říkali si, jak výborně si vlastně žijeme, i když na první pohled vypadáme, že do kapes máme hodně hluboko. Všem ohromně chutnalo a my samozřejmě nikomu neprozradili, že si pochutnává na kuřeti z kontejneru…Perličkou na této příhodě bylo, že Olda se v dopise domů své rodině chlubil, že teď už dál poplujeme v pohodě, protože prý loď zásobuju já. Dovedete si představit reakci mých rodičů, kteří se to dozvěděli – jejich dcera, lékařka, a nejen, že pluje, jak pluje, ale ještě leze do kontejnerů a vybírá tam jídlo…(úsměv).

10. NEJ-větší překvapení plavby? 
Hned první šok nastal, když jsem spatřila lodičku O.K. Kapitán nám až při příletu na Kanárské ostrovy sdělil, že spadnul a zlomil si žebra. Ale že prý to nevadí a poplujeme přes oceán i tak. Loď byla v hrozně zanedbaném stavu, myslím, že na jejím kýlu jsme tehdy táhli snad polovinu přilepeného mořského světa. Museli jsme ji na oceánu chodit „kartáčovat“, abychom se vůbec pohnuli kupředu. V moři jsme ostatně byli pořád, neb na lodi nefungoval ani záchod. Dalším překvapením pak bylo to, že se s námi nikde nepřistávalo. Olda byl kapitán již z minulosti poučený tím, že když někde přistál, posádky mu rychle utekly…(úsměv).

11. NEJ-větší zklamání? 
Ne všechny ostrovy Tichomoří jsou jenom krásné a romantické. Mnohde člověk najde na konci laguny skládky odpadů a život na pevnině se odehrává ve špíně a nepořádku. To asi nejvíce námořníka zklame, když se těší na rajskou oázu a najde jen skládku odpadů…

13. NEJ-větší strach/respekt/obava? 
Respekt mám z moře stále stejně velký, dokonce bych řekla, že čím více toho člověk na něm zažije, tím má větší respekt. Samozřejmě zkraje mi každá bouře přišla jako něco hrozně nebezpečného, postupně na ně člověk navykl, ale pár těch, co zažil, se zapomenout nedá. V Karibiku jsme se s lodí dvakrát v bouři a vlnách převrátili, v Tichém oceánu jsme se pak jednu noc sami dva s Oldou jenom modlili, abychom neskončili na útesech a bouři přežili. Každý takovýto zážitek si ale člověk odnáší s sebou i do normálního života, a hlavně mu neustále připomíná, jaká je to vděčnost, že se každé ráno probudíte zdravý. Hned máte důvod k úsměvu a spokojenosti…

14. NEJ-větší radost? 
Právě ta radost, že dokážete plout se svými schopnostmi a odhodláním, plujete na vítr, a i když je to nejednou hrozně dlouhá a těžká plavba, i dnes se dá takto obeplout svět. Není to žádná dovolená se zajištěním bezpečí a snad i předem zorganizovanými zážitky. My jsme na moři vždycky žili, a byl to život tulácký, ale se vším všudy. Při něm si také uvědomíte, co je v životě opravdu důležité, a na čem vám záleží. Člověk se snad s každou přežitou bouří nebo nebezpečím stává velkorysejším a také pokornějším a šťastnějším za jakoukoliv životní maličkost, za život sám.

15. NEJ-větší zadostiučinění? 
Při návratech domů cítím vždy tolik síly a radosti, že jsem šťastná, když je můžu předávat dál. Proto je pro mě největším zadostiučiněním všech cest psaní knížek nebo chození na přednášky. Vidím nadšení lidí a vím, že ta cesta nebyla zbytečná. V knížkách se snažím předávat nejen krásy cest a poznávání, ale především sílu a optimismus pro každý den. Nejsou to klasické cestopisy, zaznívají v nich hlavně příběhy lidí, se všemi jejich silnými i slabými stránkami. Věřím, že člověk nikdy neuteče sám před sebou a neměl by se nikdy vzdávat. To pro mě byl smysl celého moře – vydržet jakékoli podmínky s pokorou a láskou, bojovat a dát do toho vše, vracet se domů a začínat zase odznova, ale nikdy se nevzdávat, být vděčná za každý den. Snad se mi daří tyto myšlenky vkládat i do knih, a to je největší zadostiučinění…

Za rozhovor děkuje a na setkání tváří v tvář se těší Lea Zídková

Druhou část rozhovoru - tentokrát o moderní medicíně i lidovém léčitelství a také o knihách a mužích - si můžete přečíst ZDE.  

ŘÍJEN - čt 18.10. SETKÁNÍ S MOŘEPLAVKYNÍ KARIN PAVLOSKOVOU!