prof. Petr Kulhánek - 2. část poutavého rozhovoru o vzniku vesmíru

ROZHOVOR - pokračování

ROZHOVOR s Petrem Kulhánkem - MP3 záznam:

Foto: archiv Young MBSA/Daniel Šimpach

Vždycky když se zeptám, co je nového nebo co se objevilo nového, tak Vy správně řeknete, co nového jste objevili, ale já vás chci dotlačit k tomu, abyste tady přiznal, co vám úplně zbouralo dosavadní představy o tom vesmíru. Určitě víte, na co narážím...
To je složení vesmíru. Vůbec kosmologie se vyvinula obrovským způsobem. Názory na vznik světa – a to nejsou pouze ty poslední dvě desítky roků, ale ten základní přelom nastal v roce 1929, kdy Edwin Hubble zjistil, že vesmír expanduje. To byl obrovský posun znalostí kupředu, protože jestliže vesmír expanduje, tak v počátcích musel být horký a hustý a muselo tady docházet k velice zajímavým procesům a vesmír má nějakou historii. Není tady odjakživa a nebude tady vždycky. A tohle se postupně vyvíjelo od těch třicátých let dvacátého století až do současnosti. Určitě každý slyšel o teorii Velkého třesku. A najednou v roce 1989 se družice COBE podívala na samotný závěr velkého třesku a v roce 1992 tam dokonce objevila určité struktury, ze kterých se později vyvinuly galaxie a kupy galaxií, což je samo o sobě fascinující – podívat se v takzvaném reliktním záření na paleolitické otisky toho, jak vesmír tenkrát vypadal.

A ten největší šok, na který jste narazil, ten přišel v roce 1998, kdy Adam Riess a Saul Perlmutter zjišťovali, jakým způsobem vesmír expanduje. Využívali k tomu supernovy typu IA, což je takový zvláštní typ supernov, které explodují za všech podmínek stejným způsobem, takže se pomocí nich dají určovat vzdálenosti ve vesmíru. A pomocí těchto supernov zjišťovali vzdálenosti galaxií a z jejich spektra jejich pohyb. A zjistili, že vesmír expanduje, ano, to už se vědělo i předtím, ale že expanduje zrychlenou expanzí. A to byl ten obrovský šok, protože zrychlená expanze nemůže být gravitační záležitostí. Gravitace je přitažlivou silou a expanzi může pouze brzdit. Takže od roku 1998 víme, že tady je cosi, co vesmír rozfukuje zrychlenou expanzí a víme i kolik toho cosi je.
Je toho zhruba 73 procent hmoty a energie ve vesmíru a pracovně tuto entitu nazýváme temnou energií. Čili 73 procent vesmíru je temná energie, která způsobuje jeho zrychlenou expanzi. Zbývající složky jsou: 23 procent temné hmoty, což jsou částice, které běžnou látkou procházejí, jimž jsme na stopě. Existují zhruba tři desítky experimentů na různých místech zeměkoule, které se snaží temnou hmotu nalézt. Některé z nich, zdá se, úspěšně, ale potvrzené to ještě není. Když si to spočteme, na běžnou atomární látku zbývají pouhá čtyři procenta. Z těch čtyřech procent jsou tři čtvrtiny nesvítící a pouhá čtvrtina svítící. Takže kdybych měl uzavřít, co vidíme, když se podíváme v noci na oblohu, tak vidíme pouhé jedno procento celého vesmíru.
Svítící látka, kterou vidíme – ať už to jsou hvězdy, galaxie, hvězdokupy, mlhoviny – to všechno je pouhé jedno procento celku ve vesmíru. Což je věc, kterou jsme si dříve neuvědomovali. A to je záležitost poslední desítky let, kdy jsme si uvědomili, že vesmír je takto zvláštní. Nikdo by tomu nevěřil, pakliže by to vyšlo pouze z měření supernov typu 1A. Dneska máme nezvratné důkazy i z jiných oblastí, že tomu tak je – třeba z reliktního záření, nebo z toho, jak vesmír vypadá na velkorozměrových škálách. Z těchto všech indicií je dneska zjevné, že svítící atomární látky je ve vesmíru pouhé jedno procento celku.

Takže jestli tomu úplně správně rozumím, je tady mezi námi 73 procent nějaké temné energie, o které jsme před dvaceti lety neměli ani tušení, která způsobuje to, že se vesmír rozpíná čím dál rychleji a rychleji. Máme nějakou představu o tom, co to je? Je všude kolem nás?
Máme o tom představu z dosud provedených experimentů. Je jasné, že temná energie nejeví žádné struktury, čili je to cosi, co je rozprostřeno všude, netvoří žádná vlákna, žádné plochy, je homogenně rozptýlena, je jí 73 procent, zhruba se nevyvíjí s časem, což je velice důležité, protože jestliže dneska je temné energie zhruba tři čtvrtiny celku, tak do budoucna jí bude víc, protože při expanzi vesmíru dochází k tomu, že u běžné látky hustota s expanzí klesá, naopak u temné energie, zdá se, neklesá.
Představy, co by temná energie mohla být, máme. Tou první možností je, že temná energie je spojena se samými vlastnostmi vakua. Kvantová teorie nám zakazuje, aby vakuum bylo úplně prázdné. Je to podobná situace jako když se bavíme o absolutní nule, kdy lidé si většinou představují absolutní nulu jako takový stav božského klidu, kdy všechno zamrzne, vytuhne veškerý pohyb. Kvantová teorie nám zakazuje, aby veškerý pohyb zmizel, takže i při absolutní nule jsou tady jakési nulové kmity krystalické mříže a i při absolutní nule tady nějaký pohyb je. Kdybych chtěl definovat absolutní nulu, musím říct, že je to stav s nejmenším množstvím pohybu, které nám dovolují přírodní zákony. A stejně tak je to s vakuem. Vakuum je nejmenší možné množství částic a polí, které nám dovolují přírodní zákony. Ale vakuum rozhodně není prázdné. A v tu chvíli je karta úplně obrácená. Jestliže vakuum nemůže být prázdné, pak je to dynamický systém a samo vakuum by mohlo svou energií způsobovat expanzi vesmíru. Čili je možné, že temná energie je pouze synonymum pro vlastnosti vakua, které jsme dříve neznali. To je jedna z možností.

Druhou možností je, že tady nemáme jen čtyři interakce, které běžně pozorujeme. Připomněl bych, že jedna z nich je gravitační interakce, druhá je elektromagnetická, třetí je takzvaná silná interakce, která drží pohromadě atomové jádro, čtvrtá je takzvaná slabá interakce, kterou má veřejnost většinou spojenou s radioaktivitou. Takže možná existuje jakási pátá interakce, pátá esence, říká se jí kvintesence, která je zodpovědná za expanzi vesmíru.
No a pak je třetí možnost, že všechno je víceméně špatně, že jsme nepochopili gravitaci a že gravitace na velkých měřítcích může být i odpudivá a že je potřeba zabývat se novou teorií gravitace.
Která z těch cest, zda některá z těch tří, nebo některá úplně jiná, povede k cíli, to se lidé snaží zjistit současnými experimenty. Jmenoval bych například sondu Planck, která zkoumá reliktní záření a mohla by nám naznačit, kterou z těch tří možností se pustit dál. Nebo Large Hadron Collider, největší urychlovač světa, na kterém se zkoumají vlastnosti interakcí a vlastnosti vakua, také bychom se z experimentů zde prováděných mohli dozvědět, kde je pravda a co temná energie je.

Vy operujete ... při tom popisu používáte pojmy... Já se zoufale snažím porozumět, ale musím říct, že se mi to nedaří, je to velice komplikované. Mně nejde na rozum jedna věc: proč jste zvolili pojem „temná energie“. Kdo to vymyslel? Kdo na tohle dá peníze?
Temná energie... Nevím, kdo byl konkrétním strůjcem toho pojmu, ale kdybychom šli do historie, tak asi první takové květnaté slovo bylo od Gelmanna někdy v šedesátých letech dvacátého století, který když zjistil, že protony a neutrony jsou složené částice z kvarků, tak on mohl kvarky nazvat Q1, Q2, Q3 a nikdo by se nad tím nepozastavil. A on si nakreslil panďuláčky – jeden z nich dělal stojku, druhý byl hlavičkou nahoře, třetí byl takovej nějakej divnej – a podle toho ty kvarky pojmenoval: nahoru, dolů, podivný a půvabný. A tím se vlastně prolomila hráz ve fyzice, kdy se věci začaly nazývat hezky. Do té doby se věci nazývaly matematicky (úsměv). Až v té době vznikl také název černá díra, přestože černé díry byly matematicky známy dávno, je to otázka dokonce sedmnáctého století... Teprve když Gelmann prorazil s těmi svými panďuláčky, Archibald Wheeler přišel v roce 1967 s tím, že by se tyhle objekty mohly nazývat černé díry. A od té chvíle se ve fyzice rozpoutalo pojmenovávání hezké – narozdíl od těch indexů -, a proto v tom roce 1998, když se zjistilo, že vesmír něco rozfukuje, tak nevím už kdo konkrétně to nazval temnou energií.
Ale je to pouze a pouze pracovní název. Já vždycky říkám, že je to stejné, jako když lékař neví, co pacientovi je, tak tu chorobu nějak pojmenuje, ale tím samozřejmě neřekne, co je to za chorobu. My také nevíme, co vesmír rozfukuje, ale pojmenovali jsme to temná energie, ten název je určitě hezký, ale zatím nemá obsah... Ale pracujeme na tom velmi usilovně.

Já bych se přimlouval, aby jste to přejmenovali, až budete vědět, co to je. Je to strašidelný...
Ono to slůvko „temný“ se v astronomii strašně ujalo. Když vesmír vznikal, na začátku tam byla žhavá plazmatická koule. Angličané tomu říkají fireball, ohnivá koule. Tohleto počáteční období se právě nazývá Velkým třeskem. A Velký třesk končí nějakých 400 tisíc let po vzniku světa, kdy se formují neutrální atomy, kdy elektrony se stávají součástí atomárních obalů a v tu chvíli se plazma mění v běžnou látku a záření se odděluje od látky. A v té látce se jakoby zhaslo, ona přišla o to své záření. A fyzikové to opět pojmenovali slůvkem temný – temný věk vesmíru. Nic temného na tom není, žádné temné síly, prostě se jen záření oddělilo od látky. A od 400 tisíc roků do 400 milionů roků tady máme temný věk, který končí v období 400 milionú let, kdy se ve vesmíru znova rozsvítilo, kdy vznikly první hvězdy. Takže označení „temný“ je velmi běžné. Částice, které procházejí běžnou látkou, se nazývají částice temné hmoty. To už máme tři temnoty: temný věk, temná hmota, temná energie. A každá z nich je něco jiného...

Právě... Mně totiž – a teď to hlavně neberte osobně – se zdá, že právě pokud se někdo pustí do operování s těmito pojmy a k tomu si přidá pořádnou nálož teoretické fyziky a začne zkoumat vlastnosti vakua, jaké vlastnosti má něco, kde nic není, že se musí zákonitě zbláznit. V matematice se to přece děje na denním pořádku prakticky, že matematik objeví nějakou složitou poučku a snaží se domyslet její důsledky a dopadne špatně. Má fyzika také nějaké podobné oběti v poslední době? Třeba právě v souvislosti s temnou energií...
Já nevím. Samozřejmě je to náročné a mezi fyziky jsou blázni, ale oni zase nejsou tak vidět, protože když normální blázen v běžné populaci něco vykřikuje, je jasné, že je mimo realitu, kdežto fyzik je tu právě od toho, aby vymýšlel co nejbláznivější teorie, a experimentátor – to je ta druhá část fyziky – si zkouší ověřit, zda jsou pravdivé. Kdysi - nevím už, kdo to řekl – padlo, že fyzik nemá nárok na úspěch, pakliže není dostatečně bláznivý a nevymýšlí dostatečně šílené teorie. Tak to asi opravdu je.

Ne nadarmo se říká, že zásadní zlomové věci ve fyzice vymýšlejí lidé ve věku dvacet až pětadvacet roků, že potom už je na to člověk víceméně mrtvý, protože jeho mozek už se zařadil do běžných šablon okolí a už nic nového nevymyslí. Ty bláznivé nápady mají mladí kluci ve věku dvacet, pětadvacet let. Vezměme si třeba Heisenberga, který vymyslel maticovou kvantovou mechaniku, bylo mu šestadvacet roků. Určitě každý teoretický fyzik, který vymýšlí nové teorie musí být blázen. Apriori musí, protože jinak by nemohl mít úspěch.

Ještě bych se rád dostal k vaší další zálibě, kterou jsem si přečetl na vašich stránkách, a to je numerické modelování. Od toho si slibuji, že tam se toho událo suverénně nejvíce. Napřed nám to zkuste vysvětlit. Co to vlastně je?
Dříve vždy existovala jakási řevnivost mezi teoretickými fyziky a experimentátory, takové bych řekl pošťuchování, a docela správné, protože vede k vývoji poznání. Ale dneska má fyzika tři nedílné části: je to samozřejmě experiment, nepochybně teorie, ale také numerické simulace. Numerické simulace, to je způsob, jak uchopit přírodní děje pomocí počítače a v počítači ty děje naprogramovat, ukázat, jak probíhají. Často je to levnější varianta než experiment. Leckdy experiment vůbec udělat nejde a jediné možné ověření teorií je třeba jen numerickou simulací.
Velice krásné simulace, které jsou veřejnosti známé, jsou třeba simulace pohybu vzdušných mas, pomocí kterých meteorologie předpovídá počasí, bez toho by to nebylo vůbec možné. Dnešní předpovědi počasí bez výpočetní techniky si vůbec nedokážu představit. Simulují se pohyby vodních mas – třeba Golfský proud. Simulují se polární záře. A ve fyzice plazmatu, která je mojí doménou, tak tady se simuluje chování plazmatu. Bez numerických simulací by třeba termojaderná fúze, o které jsme tady hovořili, by vůbec nebyla možná, protože nejdříve se teoreticky vymyslí, jak by to mělo fungovat, pak se to odsimuluje na počítači, zda jsou ty představy v pořádku, a teprve pak přichází na řadu experiment. Kdyby mezi tím nebyla numerická simulace, tak devadesát devět procent experimentálních pokusů by bylo odsouzených k zániku a bylo by to plýtvání peněz. Čili numerické simulace umožňují současným fyzikům si děj nejdříve prověřit v počítači, jestli myšlenky nejsou scestné a teprve potom to dělat experimentálně.
Máte pravdu, že vývoj v této oblasti byl obrovský. Já když jsem dělal svoji diplomku v roce 1983, tak jsme fungovali na sálovém počítači na Malé Straně. V suterénu byla děrovna děrných štítků, počítač byl pod střechou, takže diplomka znamenala v noci běhat od suterénu po střechu – třicetkrát, čtyřicetkrát za noc. Vždycky jsme dostali výpis, obrovský balík papíru z tiskárny, tam jsme hledali chyby, běželi do suterénu přeprogramovat řádek... Zase si myslím, že oproti dnešním programátorům nás tohle naučilo programovat efektivně a ty chyby odlaďovat tak, že jsme si nemohli dovolit, aby se tam nějaká chyba zopakovala. Dneska to, co uměl sálový počítač, umí každé písíčko – to je pokrok obrovský.
Možná bych připomenul největší simulaci, která se vůbec provedla. Jmenuje se Millenium Simulation – Simulace tisíciletí. Probíhala v Max Planck Institu v roce 2005 na superpočítači, běžela zhruba měsíc. V simulaci bylo sledováno přes deset miliard částic od času 400 000 roků púo současnost.. Ukázalo se, že temná hmota vytváří jakási vlákna, v jejichž křížení se nacházejí galaxie z atomolární látky. Takže i takové věci se dneska simulují – jak vypadá rozložení látky v celém vesmíru.

Setkání v rámci akce pořádané Young MBSA (zleva: Jakub Rozehnal, vedoucí Štefánikovy hvězdárny; Tomáš Zvěřina, Petr Kulhánek, Peter Compel)

Foto: archiv Young MBSA/Daniel Šimpach

S těmi počítači souvisí určitě to, co si pod tím každý představí a denně to používá – internet. Asi se tak úplně neví, že internet – tak, jak ho uživatelé znají - pochází právě od fyziků, že jste si ho vymysleli, aby se vám lépe pracovalo. Řekněte nám něco k tomu.
Bylo to v CERNu. CERN je evropské středisko jaderného výzkumu, které se nachází na pomezí Švýcarska a Francie, na území obou států. Ve Švýcarsku je to v blízkosti Ženevy, v blízkosti Ženevského jezera, jde o celé akademické městečko, ve kterém je řada urychlovačů - několik desítek urychlovačů. Veřejnosti je většinou známý jenom Velký hadronový kolider, který se otvíral nedávno. Ale je tam celá řada urychlovačů, jako je třeba protonový syntrotron, superprotonový syntrotron, lineární urychlovače. Právě tady se zkoumají extrémní vlastnosti látky po dobu několika desítek let.
Třeba v roce 2000 bylo v CERNu objeveno kvark-gluonové plazma, což je stav látky, jaký byl ve vesmíru deset mikrosekund po jeho vzniku. To je velice zajímavý moment, kdy fyzikové si vytvářejí extrémní stavy látky těsně po vzniku vesmíru přímo v laboratořích a dívají se, jak to vypadá. Tomuto experimentu se říká Malý třesk.
Ale abych nezamluvil otázku. V CERNu bylo potřeba vyměňovat data a vyměňovat datové soubory mezi mnoha pracovišti. A tak vzniklo první zasíťování velkého množství počítačů, z nichž jeden měl dominantní postavení a fungoval jako server a posílal data ostatním počítačům. Tady vznikl protokol www, přes který se dnes posílají data na internetu. Dodnes je tam pamětní cedule: WHERE THE WEB WAS BORN. A pořád ještě existuje jeden ze dvou prvních internetových serverů, který je součástí výstavy ve výpočetním středisku v CERNu.

FOTOGRAFIE: a zde:

Kam se posunulo využití počítačů pro sdílení informací? Zatím jsou to pořád jen web stránky, nebo existuje nějaký světový systém, ve kterém se data sdílejí?
Existuje, je to takzvaný Grid. Je to celosvětová síť počítačů, která se podílí na zpracování obrovského množství toku dat, které z experimentů v CERNu jsou. Bohužel v dnešní době experimenty produkují takové množství dat, že jejich vědecké zpracování mnohdy trvá i několik let, a pakliže hledáme něco cíleně, jako se nynív CERNu hledá Higgsova částice, což je poslední kamínek do mozaiky standardního modelu elementárních částic, tak tady je naděje, že se objeví relativně brzy, protože se po ní konkrétně pátrá. Ale objevit něco, po čem se nepátrá, znamená, že se musí někdo těmi daty prohrabovat, to se dělá v rámci mezinárodní sítě Grid, a tady bohužel objevy přicházejí i dva, tři, čtyři a někdy i pět let poté, co se naměří data, protože zpracování je mimořádně náročné.
Není to jen CERN – abych uvedl příklad: již od padesátých let dvacátého století se ví, že magnetické silokřivky se mohou přepojovat a všichni věděli, že v laboratořích se tohle nikdy nenaměří, protože v laboratorním plazmatu jakákoliv sondička naruší systém natolik, že se to nedá změřit. Nicméně existuje evropská soustava čtyř družic Cluster, které obíhají kolem Země ve formaci čtyřstěnu. Hrana čtyřstěnu má od pěti tisíc do dvaceti tisíc kilometrů, „dýchá“ podle toho, jestli je blíže k Zemi nebo dále od Země. Čtyřstěn mapuje magnetosféru Země. Je to první soustava družic, která je schopna dělat prostorovou mapu magnetosféry Země a která je schopna nahrávat data ze čtyřech bodů současně. Tady se nahrála data, která byla důkazem přepojení magnetických silokřivek. Od nahrání dat po objev to trvalo tři roky. Všechno je takhle se zpožděním – bohužel.

Čili počítače jsou sice rychlejší, ale je i více dat...
Dat je tak obrovské množství, že prohrabat se tím vším... Musím bohužel konstatovat, že dnes se většina nahraných dat vůbec nevyužije...

Setkání MBSA s prof. Kulhánkem na Štefánikově hvězdárně na Petříně.

Foto: archiv Young MBSA/Daniel Šimpach

Tím jsme se nepřímo dostali i k poslední oblasti, na kterou se chci zeptat – ta neefektivita tam ... A já se chci zeptat na školství jako takové. Co se změnilo ve školství od dob, kdy jsme my měli maturitu?
Tak my jsme měli ještě za doby komunismu jeden asi z nejfunkčnějších školských systémů na světě. Od nás opravdu vycházeli vynikající odborníci. Bohužel aby se uplatnili, tak museli utíkat za hranice a emigrovat. Dneska – to, co pozoruji za těch 27 let ve školství – to je velice tristní. Snahy jsou takové, aby vysokoškolský diplom získával víceméně kdokoliv. Tomu je přizpůsobeno studium, které ztrácí úroveň. Zajímavé je jeho financování, kdy studium se financuje od kusu - podle počtu studentů, což je absolutně nepřijatelné. To vede samozřejmě školy k tomu, aby nabíraly obrovské množství nekvalitních studentů, aby je na fakultě držely třeba dva roky kvůli penězům. A teď si představte, že v posluchárně, kde dříve bylo devadesát procent studentů, kteří měli o věc zájem, a deset procent studentů, kteří později vypadli, tak dneska je ten poměr obrácený. Tam je deset procent studentů, které to zajímá, a devadesát procent studentů, kteří jsou tam uměle držení kvůli financování. Kteří naprosto nemají představu o tom, co by měli studovat. Proč oni vlastně chodí na vysoké školy? To je další věc. Oni tady v Praze dostanou třeba kolej, což je bezvadné na rozjezd podnikání, samozřejmě. Je to oboustranně výhodná symbióza. Škola si je dva roky vydržuje, protože má za ně peníze. Za dva roky rozjedou podnikání a pak se krásně rozejdeme. Vyhozené peníze na obou stranách, bohužel. A učitel, který jde učit do posluchárny, kde je devadesát procent lidí, které to nezajímá, je předem mrtvý, tam se nedá učit. Naštěstí, oni tam moc nechodí. Myslím si, že školství jednoznačně musí být placené, není možné, aby bylo neplacené. Třeba, ať se to pak nějakým způsobem vrací.

Já jsem kdysi učil v Anglii fyziku plazmatu. Jsem zvyklý vždycky při přednáškách říkat nějaké vtípky a tam jsem taky pronesl nějaký vtip. Okamžitě se jeden student přihlásil s tím, ať okamžitě povídám fyziku plazmatu, že tohle si neplatí. Nedokážu si představit, že by náš student mě zarazil, když vyprávím vtip... Pak jsem se naštěstí s tím studentem setkal v hospodě, kde jsme si povídali a já jsem pochopil i ten jeho systém. On celé prázdniny vykládal nějaké vagóny a vydělával si na to, aby mohl studovat. Čili pro něj to byla obrovská dřina. A on pak jde do školy a přijde tam někdo a vypráví mu vtipy, takže to si prostě nezaplatil a tohle mu vadilo. Aby si ti naši študáci vážili studia, museli by si na to vydělat, získat někde peníze a vědět, že vzdělání není zadarmo. Pokud k tomu dojde, tak ten přístup se určitě změní. Čili určitě jsem pro placené školství (úsměv), které ale musí jít ruku v ruce se změnou financovánívysokých škol a se změnou způsobu vyplácení stipendií. Kvalitním studentům by stipendium mohlo například kompenzovat zaplacené školné.

Teď jsem si všimnul, a asi to s tím i souvisí. Támhle na okně je takový artefakt. Můžete ho zkusit popsat? Co to je?
(smích). Tak je to taková uschlá květina, na které je napsáno „barometr stavu katedry“. V podstatě to odráží otázky současného školství, současného stavu katedry. Je to taková beznaděj, ale snad tam jednou něco vyklíčí. Já pořád doufám, že se poměry změní a že to ve školství zase bude fungovat tak, jak to fungovalo dřív, protože dneska je to špatné a navíc se blíží pohroma v podobě lidí – jak my říkáme - s koupenou maturitou. Existuje řada středních škol, které jsou soukromé, což je v pořádku, ale kontrola nad úrovní výuky na soukromých školách je minimální. Takže existují školy, které jsou vynikající a bezvadně študáky připraví. Pak ale také existují soukromé školy, které fungují pro praní peněz, kde rodiče zaplatí synáčkovi papír, kterému se říká maturita, ten sem přijde do prvního ročníku a neumí zkrátit zlomek, nezná obvod kruhu a že by uměl vyřešit kvadratickou rovnici, to si nikdo z nás netroufá ani doufat, my jsme rádi, když vyřeší lineární, ale on ji ani nevyřeší. Na fakultě se dokonce připravují přednášky v prvním semestru pro tyhle lidi s koupenou maturitou, kteří zavalí vysoké školy během jednoho, dvou roků a my budeme muset změnit koncept výuky a nejprve naučit tyhle kluky krátit a sčítat zlomky –základní dovednosti ze základní a střední školy. Úroveň za posledních pět let razantně klesla. Je to naprosto šílené. A jestli se s tím nebude něco dělat, tak se to státu do pěti let vymstí.

A odpověď hlavně - podle vás - je ve školném?
To je jedna věc. Ale musí to být celý komplex opatření. Školy nemůžou být placeny od kusu, studenti nejsou dobytek, aby škola dostávala paušálně od kusu peníze. Studenti se na tom musí nějakým způsobem podílet – to je to školné, to je jedna věc. Druhá věc – třeba u lékařů jsou naprosto běžné aprobace. Lékař nemůže léčit v nějaké špičkové nemocnici, aniž by se dál nevzdělával. Nic takového na vysokých školách neexistuje, nefunguje. Tady vyjde pedagog z nějaké školy, pak učí padesát let to samé a žádný mechanismus ho nenutí, aby zjišťoval, co je ve světě nového. Čili musí tady být systém vzdělávání pedagogů na vysokých i středních školách, aby pedagogové byli v obraze, jaká je realita kolem. Nic takového tady nefunguje, vůbec... Čili změny do budoucna musí být na úrovni jak pedagogů, tak studentů. Na obou stranách se to musí změnit, jinak je stav školství neudržitelný.

To asi není nejhezčí závěr debaty, ale čas se asi nachýlil. Já vám určitě moc děkuji za čas...
Není zač. Škoda, že ten závěr vyzněl tak špatně, ale současný stav školství je skutečně, skutečně mizernej.

Máme krátce po volbách. Neměl byste něco optimistického?
(smích) To musíme počkat, jak se to vyvine. Jsem samozřejmě rád, že spousta starých politiků odešla, to je určitě příznak naděje, ale ať ti noví něco ukážou, pak můžeme hodnotit.

A to je ta správná tečka.

ROZHOVOR - MP3 záznam: http://download.m-atelier.cz/kulhanek-ymbsa.mp3

Za rozhovor děkuje Tomáš Zvěřina, Multimedia atelier s.r.o.

První část rozhovoru s prof. Kulhánkem najdete zde:

Všechny FOTOGRAFIE ze setkání na Štefánikově hvězdárně najdete zde: