Marco Pillo - skladatel, zpěvák, kytarista a cimbálista

Skladatel, aranžér, cimbálista, zpěvák a kytarista Marco Pillo se narodil v roce 1975 v Bratislavě. Hudbu studoval u vynikajícího profesora a skladatele Alexandra Móžiho, na bratislavské a pražské konzervatoři. Už jako třináctiletý působil v komorním orchestru A. Móžiho, s kterým koncertoval po Evropě. Ve Španělsku – konkrétně v Granadě a Barceloně – studoval hru na kytaru a pronikal do krás španělského flamenca.

V současné době tvoří i studuje v České republice. Marco je od roku 2009 členem Young MBSA.

Během svého působení natočil několik CD, na kterých se představil jako kytarista a zpěvák, ale také jako hráč na cimbál. Spolupracoval s Helenou Zeťovou, kapelou Buty, Linha Singers, Antonínem Gondolánem, Kmeťobandem a dalšími. Jako sólista na cimbál je součástí unikátního projektu Talichova komorního orchestru, se kterým je kromě hostování na koncertech spojeno také vydané CD Cikánské melodie. Je inspirováno světovou tvorbou tanečně i hudebně nadaného cikánského etnika. Na CD zaznívají maďarské, cikánské, slovenské i rumunské popěvky v nových úpravách. Na mnohých se podílel Marco.
Připravil také velký koncert Fantazie v Sazka Areně.

Z Marcovy autorské dílny pocházejí nejenom vlastní koncertní skladby, vydaná CD, skladby pro jiné interprety; je i autorem hudby k divadelnímu představení César a Drana nebo Příliš drahá Mathilda.

 

V současné době Marco vystupuje jako sólista i s vlastní kapelou, jež nese jeho jméno - Marco Pillo & Band. Vystupuje také s produkcí Gipsy Kings Revival, jež je prosycená katalánskou hudbou a rytmy flamenca. Marco se snaží svým záběrem překračovat všechny styly a žánry. „Chci dělat hudbu, která osloví všechny a bude se líbit. Pracuji na všech stylech, nikdy se neřídím podle předem určených šablon,“ vysvětluje Marco. „Ve chvíli kdy zlenivíte, všechno je špatně. Hudba je něco, co se neustále vyvíjí, je to neuchopitelná vibrace, něco, co vás nutí pořád jít dál…“

Nyní připravuje Marco autorské CD, jež by mělo spatřit světlo světa v druhé polovině roku.

 

Foto: archiv Marca Pilla

 

Foto: archiv Young MBSA/Marie Kukulová, Daniel Šimpach

Marco – ROZHOVOR

Jako skladatel, aranžér a interpret patříš mezi špičku ve svém oboru. Kterému z těchto tří hudebních „světů“ dáváš přednost?
Ono se nedá říct, co je mi nejbližší, protože všechno v muzice, co k tomu patří, dělám rád. Nejraději si písničku složím, zaranžuju a třeba to pak i hraju. Ale není to tak, že bych musel svou muziku hrát jen já. Rád dělám i pro jiné muzikanty.

Skládáš více pro sebe, nebo jiné interprety?
V tuto chvíli dělám hlavně pro sebe a své kamarády, přátele z hudební branže, kteří mě znají, kteří se setkali s mojí tvorbou. Hodně dělám také na sklad. Skladuju (úsměv). Ale ono je to dobře. Zatím mě na sklad - nebo jinými slovy do šuplíku - dělat baví. Nedělám to s nějakým určitým záměrem. Spontánně si zaznamenávám melodie, nápady. Určitě hodně skladatelů a muzikantů ví, že to, co člověk prožívá, zejména ty silné emoce, se pak odrazí i v muzice. Nechci říct bohužel, nebo bohudík, ale když jsem hodně psychicky na dně a je mi zle, tehdy mám největší chuť tvořit…

Takže když jsi veselý, žádné nápady nepřicházejí?
To taky přicházejí. Ale v tom stádiu, kdy nemám náladu na lidi a jsem uzavřenej – já jsem taky hodně introvert - , mám více času a chuti tvořit.

Kolik toho máš v šuplíku? A jsou to převážně útržky, nápady, nebo i celé skladby?
To se nedá říct, nevím, je toho hodně. Jsou to i útržky, nápady. Ale mám samozřejmě i spoustu věcí, které jsou, nechci říct hotové, protože já jsem takovej, že se i k už hotovým věcem vracím... Říkám si: Ano, mám to hotové, má to začátek, konec, je to dobrý, super. A třeba za rok se k tomu vrátím a řeknu si: Ale tady by to ještě něco chtělo. A tvořím dál. Pořád to opracovávám. Například šperk, nebo třeba briliant, ten se taky musí opracovávat, aby z toho byl dobrý produkt (smích).

Co se týká žánrů, děláš také vážnou hudbu…
Vážnou hudbu jsem hodně dělal ve spolupráci s Honzou Talichem a Talichovým komorním orchestrem. Spolupráce začala před nějakými dvěma lety. Pak jsme natočili cédéčko Cikánské melodie, kde jsem hrál na cimbál a hodně se i podílel na aranžích. Šlo nám spíše o to, dát cikánské skladby do klasické podoby, než obráceně. Co se týká klasiky, tam to moc upravovat nejde, ani bych to nechtěl.

Jaké interprety – napříč žánry - si rád poslechneš?
Rád si poslechnu všelicos. Ale je pravda, že nemusím operu. Zejména z popu mám rád třeba Stinga a takovu tu popovou klasiku. Z muzikantů mám rád George Bensona, což je velká osobnost, úžasný kytarista, který hraje pop i jazz. Silvain Luc nebo třeba Luis Salinas – toho mám moc rád. Je to kytarista a zpěvák, mně hodně blízký, protože já mám rád harmonickou muziku. Má vynikající sóla...

A z „klasiky“? Respektive z klasiky popmusic?
Frank Sinatra. Elvise Presleyho jsem měl taky moc rád, když mi bylo nějakých dvanáct, třináct let. Beatles jsem taky hodně poslouchal…
Když mi bylo tak devět let, přestěhovali jsme se z Čech na Slovensko. Bylo to narychlo, hlavně kvůli mně. Můj strýc, výborný cimbalista, viděl, že mám nadání. Hrál jsem na kytaru - na tu hraju od svých pěti let. On mě slyšel a říkal, že je škoda to hudební nadání nerozvíjet a že bych měl odjet na Slovensko. Pro mě tam byly větší možnosti, byla tam větší část naší muzikantské rodiny. Nakonec strýc otce přemluvil a my se narychlo - necelý rok poté - přesunuli na Slovensko. Chvilku jsme bydleli v centru Bratislavy. I tu adresu si pamatuju. To jsou takové záblesky, člověk to zkrátka nezapomene, i když jsme tam bydleli opravdu chvilku… Pointa je ale v tom, že ten náš byt měl i půdu. Já jako děcko jsem si tam hrával a našel jsem tam magnetofon – kotoučák na pásky. Našel jsem i krabici se spoustou pásek. Co mě opravdu v té době oslovilo, to byli Beatles. Poslouchal jsem je pořád dokola. Paní domácí jsem poprosil, aby mi ten kotoučák a pásky dala, ona mi to teda dala jako dárek, a já to poslouchal snad do patnácti let. Ani nevím, kam se to podělo… Hrál jsem od nich písničky, které tady málokteří muzikanti znali – třeba jejich Rapsodie d mollová, to bylo... (Marco notuje a prozpěvuje si).

Muziku poslouchám, když nevím kam, když si nevím s něčím rady, nebo když potřebuji inspiraci. Jdu na Youtube nebo si poslouchám desky. Poslouchám všechno – různou muziku, různé žánry, nepřemýšlím nad tím, kdo to je. Poslouchám všechno, co moje uši zvládnou a co je jim příjemné (úsměv).

 

Foto: archiv Marca Pilla

 

K cimbálu tě tedy přivedl strýc, že?
Ano, k cimbálu mě přivedl strejda, který byl jeden z nejlepších cimbalistů u nás. Ale on mě učil jen chvilku, protože v té době už hrál ve Švýcarsku. On mě k tomu přivedl, něco mi ukázal, ale tím, že byl pořád venku, nebylo to tak intenzivní. Já jsem navíc neměl nástroj. Pak mě otec přihlásil do hudebky...

Tvůj táta byl hudebník? Nemyslím profesí, nicméně byla hudba třeba jeho koníčkem?
Táta byl hudebník amatér, hrál trošku na klarinet. Z nejbližší rodiny nikdo – mám bratra a dvě sestry – vlastně nehraje. Bratr hraje trošku na baskytaru, ale není to profesionální, je to spíš amatérské. Ale to je taky hezké.
Můj otec je stavař, jezdil pořád ven, ale – a za to děkuju pánu Bohu – já jsem měl už odmalička v sobě, že zkrátka musím. Nikdo mi nemusel nic říkat, nutit mě. Měl jsem svůj vlastní řád, věděl jsem, že musím a že chci. Už odmalička jsem měl k hudbě vztah...
Někdo říká, že nadání je dar od Boha. No dobře, tak jo, ale to nestačí. Nadání je tak třicet procent. Pak je to všechno píle – a to neříkám proto, že bych si myslel, že teď jsem hotový muzikant, to vůbec ne. To tak nikdy nemůže být, protože člověk se pořád musí učit a muzikant obzvlášť. Ale kdybych tohle v sobě neměl, tak si to vůbec nedovedu představit.

Já jsem do hudebky jezdil sám, dvakrát jsem přestupoval, bylo mi nějakých jedenáct let... Byly třeba závěje, maminka mě ani nechtěla pustit. A já jsem říkal: Ne, já musím, protože paní učitelka z hudebky na mě bude čekat. Brečel jsem a máma mě teda pustila, i když se o mě bála. Já jsem šel, přišel jsem a dvě hodiny jsem čekal – a paní učitelka nepřišla. Kvůli závějím. Takhle jsem to v sobě prostě měl a mám to dodneška. Pořád (úsměv).

 

Hraješ na několik hudebních nástrojů - na cimbál, kytaru, klavír. Dá se říct, že bys nějaký nástroj preferoval, nebo máš všechny nástroje stejně rád?
Na klavír moc ne. To mi spíš pomáhá v mé práci ve studiu. Já jsem takový pianista samouk (úsměv). Hraju na kytaru, cimbál a kontrabas. Na kontrabas jsem hrál víc a líp před deseti, patnácti lety, protože jsem na to i hrál v kapele. Teď kontrabas spíš tak oprašuju. Baví mě to a uvažuju nad tím, že bych si zase nějaký koupil. Vždycky, když v kapele zkoušíme, vezmu kontrabas a už hraju. Baví mě to... Takže tyhle tři nástroje preferuju a budu se snažit, abych na ně za pár let uměl hrát (smích).

Cimbál je nástroj, který se asi nedá moc dobře přenášet, není zrovna lehký…
To ne. Já mám problém se zády. A to se nevymlouvám, muzikanti už to vědí. Ze začátku mysleli, že se vymlouvám, že ten cimbál zkrátka nechci nosit (smích). To ne, ale nemohl jsem nástroj nosit a nemůžu. To má nějakých devadesát kilo, je těžký jako blázen. Jsou různé cimbály, některé jsou ještě těžší. Je to problém. Ale když jsou chlapi, tak se to vezme ve dvou, ve čtyřech…

Nějaká kompaktní varianta cimbálu neexistuje?
Ale jo, existujou takové malinkaté cimbály. Přes krk se dá taková kšanda, u toho stojíš a hraješ. Ale ten zvuk je jinej. To není na koncertní hraní.

Cimbál máš vlastní, že? To taky musí být finančně náročné...
Cimbál mám doma, ano, je to finančně náročné. U toho cimbálu je to totiž tak, že nevydrží dýl jak ty tři, čtyři roky. Hodně se to vyvíjí, každý cimbál jinak zní... Byla doba, kdy jsem měl třeba čtyři nástroje, čtyři cimbály. Každý z nich zněl jinak a já jsem věděl, že na ten cimbál můžu hrát ten styl, na druhý zas ten styl – to bylo hezké. Dneska jsou nástroje třeba za sedm, osm tisíc euro. Já mám takový dobrý průměr (úsměv).

Cimbál je specifický hudební nástroj. Hru na cimbál jsi studoval v Bratislavě a Budapešti...
Studoval jsem u profesora Alexandra Móžiho. To byl opravdu strašně hodný člověk, učil na vysoké škole. Bohužel asi před rokem a půl zemřel... On se o mě začal zajímat od té doby, co jsem v těch asi jedenácti začal chodit do hudební školy. Začal pro mě psát. Napsal mi čtyři nebo pět koncertních věcí. Dělal takové zajímavé koncertní úpravy – třeba Bodaj by vás, vy mládenci, čerti vzali. To je hodně známá slovenská písnička.

Už ve třinácti jsem hrál koncert v bratislavské filharmonii právě s těmito úpravami. Na to si živě vzpomínám dodnes, protože to byl můj první velký koncert s cimbálem – a hned ve filharmonii (úsměv). Pamatuju si, jak jsem byl nervózní, vůbec jsem totiž nevěděl, co mě čeká, jaké to na pódiu před tolika lidmi je. Když jsem tam zkoušel, bylo prázdno, jen ten prostor. Ale byl jsem nervózní z toho, že jsem dlouho čekal. Šel jsem až poslední... hřeb večera (smích). Já jsem to tehdy vůbec takhle nechápal, vůbec jsem nevěděl, že to takhle je, a naopak jsem si říkal, proč mě nedali prvního, že bych to měl za sebou. To čekání bylo hrozně dlouhé, nekonečné. Nedali mi žádné informace, já jsem teda zahrál, lidi vytleskávali asi deset minut a já jsem nevěděl, že se mám na pódium vrátit (smích). To jsem jen ze všech stran slyšel: Vrať se tam, ukloň se, ještě tam jdi... Pak jsem dostal nějaké kytky a celé znova.

Byl to jeden z hezkých zážitků, které jsem díky panu Móžimu zažil. Bylo jich ale mnohem víc. Dal mi základ pokory a všeho, co nenaučí na žádné škole. To musí být člověk, který to má v sobě, a hlavně to dokáže předat dál – tak jako on. A on vždycky věděl, komu to předat. On se nezabýval někým, kdo neměl zájem. To neříkám kvůli sobě, těch malých nadaných a ambiciózních muzikantů tam bylo víc. Pan Móži z nás utvořil malý, asi dvacetičlenný orchestr...

Jak jste se jmenovali?
My jsme se ani nijak nejmenovali. Hráli jsme na základní umělecké škole - lidové škole umění. Alexandr Móži tam začal působit. Asi po půl roce, co jsem tam začal chodit, požádal pan Móži paní učitelku, která mě tehdy učila, aby mu do orchestru poslala nejšikovnějšího cimbalistu. Ona poslala mě. Řekla mi jen, kam mám přijít. Přišel jsem, zaklepal jsem. Pan Móži otevřel, podíval se na mě dolů – protože já jsem byl malinkej, vyšvihl jsem se až tak v šestnácti – a říká: Ty jsi zabloudil, viď? Hledáš někoho? Ne, nezabloudil, hledám pana Alexandra Móžiho. No, to jsem já. A co potřebuješ? Já hraju na cimbál... (úsměv). Všichni ostatní v orchestru byli starší – šestnáct, sedmnáct let. Začal jsem hrát a jemu se to líbilo. Předtím jsem měl i soukromé učitele a samozřejmě základy od strýce. Hrál jsem i maďarské věci, čardáše. Pan Móži mě hned vzal pod svá křídla a už mě nepustil...

A u něj jsi studoval i dál? Konzervatoř?
Já jsem začal dělat konzervatoř v Bratislavě, ale když mi bylo asi šestnáct, přestěhovali jsme se do Prahy. Chtěl jsem studovat tady, ale asi po půl roce zrušili obor cimbál. A já jsem byl nešťastnej, že nemůžu studovat. Díky své rodině, která má i maďarskou krev, jsem pokračoval ve studiu v Maďarsku, kam jsem jezdil na různé stáže... Dodneška mám kluky, s kterými koncertuju, hraju. Ta spolupráce vznikla právě v době stáží v Maďarsku a na Slovensku.

V Praze teď ale ve studiu pokračuješ, máš se ještě co učit?
Ano, to je pravda, studuju Mezinárodní konzervatoř Praha. Je to kvalitní škola s kvalitními profesory a tam je vždy se co učit (úsměv). Škola nabízí kromě klasického vzdělávání i různé specializace – jazz, pop, ve vyšších ročnících je specializace na starou hudbu... Zahrajeme si i na barokní flétnu, lesní roh, trubku – clarinu, loutny, theorbu a další nástroje.

Co se týká tvého jména – je Marco tvoje původní jméno, nebo umělecký pseudonym?
Jmenuju se Marek Pillo a umělecké mám Marco Pillo, a to z toho důvodu, že jsem začal jezdit do Španělska a Portugalska. Ve Španělsku mi hned všichni začali říkat Marco...

Tak ti říkali ale asi i na Slovensku, ne? Tam se často u mužským jmen přidává –o na konec.
Moje babička mi odmalička říkala Marko. A moje maminka vlastně taky, takže mi to tak nějak zůstalo...

V občance máš tedy Marek...
Marek, ano. Ale z důvodu cestování, a zejména létání, přemýšlím, že to sjednotím na Marco. Když si totiž bookuju letenky, mnohdy úplně automaticky bez přemýšlení píšu Marco. Pak přijdu na pasové a oni na to koukají, že nesedí jméno... To už se mi stalo asi třikrát, čtyřikrát. Už jsem si chtěl jméno i změnit, ale je kolem toho takových úředních úkonů, takové martyrium, že jsem to zatím odkládal. Ale udělám to.

 Foto: archiv Marca Pilla

Tvoje hudba je hodně ovlivněna flamencem. Je to záměr, nebo se ti natolik vryla „pod kůži“?
Já jsem flamenco začal poslouchat od nějakých patnácti let. Možná ještě i dřív. Ve vývoji mě kromě zmíněných Beatles a dalších oslovili také Gipsy Kings. Bylo mi asi patnáct let, když se mně dostala do ruky videokazeta – nahrávka z koncertu v Hollywoodu. Já jsem si to pustil a poslouchal, díval se. V polovině koncertu zahráli Bamboleo a v hledišti se postavil Sylvester Stallone a začal tancovat. Okamžitě se na něj obrátily všechny kamery. Já jsem ho znal jako Rockyho a Ramba (smích). Ta muzika, rytmus, harmonie – to všechno mě tehdy strašně oslovilo.

Pak jsem si začal kupovat a přes známé shánět různé španělské písničky - španělská bolera až k flamencu. Potom jsem tam začal jezdit. I láskou láskou k flamencu a španělským rytmům byly inspirovány ty moje pozdější studijní výjezdy a pobyty... Chci jet ale i třeba do Indie. Dneska si může člověk koupit jakoukoliv muziku, může se učit doma, chodit na kurzy, ale nikdy to není ono. Já říkám, že je vždycky nejlepší, když člověk jede za hudbou a nasákne tu atmosféru. Stačí sedět, dívat se, poslouchat... To děláš měsíc, dva a pak jedeš domů nabouchanej atmosférou. A o to jde.

Vystupuješ také na hudebních festivalech. Jak se liší zahraniční festivaly od těch tuzemských?
Těším se na zahraniční festivaly – Francie, Portugalsko... V posledních letech jsem účast trochu omezoval, ale to bych chtěl změnit. Co se týká českých festivalů, je to problematické - většina festivalů u nás totiž není zaměřena na world music. Naproti tomu ve Španělsku, ve Francii – tam je toho spousta, oni to mají rádi, podporují to. Třeba to tak bude časem i u nás.
Vím, že když mám slušný projekt, mohu kdykoliv do Rožnova pod Radhoštěm, tam je festival Romská píseň. Vystupoval jsem tam už asi čtyřikrát – i s Antonínem Gondolánem a se svou formací. Je tam výborná atmosféra. Rád bych teď koncertoval a jezdil po festivalech víc, je to jediná šance se ukázat i venku.

Teď v květnu jsem měl shodou okolností dva zahraniční koncerty hned po sobě - čtrnáctého května v Norimberku, patnáctého v Londýně.

Kolikačlenná je tvoje kapela?
Záleží na požadavku, respektive na repertoáru, který se hraje. Podle toho zvolím nástroje, muzikanty a další. Většinou hrajeme v šesti, sedmi lidech.

Co se týká repertoáru – máš nějaký stálý?
Když hraju s cimbálem, tak hrajeme zajímavé klasické věci, nehrajeme klasickou cimbálovku - a to hrajeme v pěti, šesti lidech.  Je to barevné, hodně různorodé. Pořád to graduje, lidé mají stále co obdivovat. Nesmí se stát, že by to někoho po půl hodině přestalo bavit.

Rýsují se nějaké další projekty?
V jednání je i spolupráce s panem Jaroslavem Svěceným. Mluvili jsme o společném zajímavém projektu, pro který už jsme nahráli demo, jemu se to moc líbilo, takže teď to rozpracováváme. Zajímavé by to mělo být i tím, že se na koncertě budou hrát cikánské věci ze všech koutů světa. Na repertoáru koncertů bude několik skladeb z Ruska, z Německa, Holandska, Španělska, Maďarska, Slovenska. To jsou plány, které by se měly stát skutečností. Vždycky tomu tak nebývá, ale teď to snad klapne. Bylo by to příjemné...

Držím palce, to zní velmi zajímavě.

Za rozhovor děkuje Lea Zídková, Young MBSA 

 

 

Poznámka:

Ve spolupráci s Marcem, který je od listopadu 2009 členem Young MBSA, připravujeme velký koncert Marca Pilla&bandu se španělskými melodiemi pro členy, hosty i širokou veřejnost, který proběhne v listopadu 2010.
O podrobnostech i přesném termínu konání budeme informovat na stránkách sdružení, sledujte www.youngmbsa.cz